Dar nádoru

Letíme si vylepšit angličtinu

Nemám problém vzpomenout si na začátek toho, o co se chci s vámi podělit. Psal se rok 2010 a zážitky, které na mě čekaly nejsou z kategorie „tak to fakt závidím“, ač by se to na první pohled mohlo zdát. Měla jsem skoro dvouletého prcka a chystali jsme se s manželem změnit na rok místo našeho pobytu. Oba dva rádi cestujeme, manžel si chtěl vylepšit angličtinu, a protože jsme blázniví „rychlíci“ ‚(rozuměj, brali jsme se po osmi měsících vztahu), rozhodli jsme se odjet do Austrálie.

Manžel opustil jistou a dobře placenou práci v pojišťovně a já jsem nemusela řešit nic, protože jsem byla ještě se synem na mateřské dovolené. Přes agenturu AustraliaOnline jsme našli školu v Sydney, kde jsme zaplatili několik měsíců studia angličtiny pro manžela a koupili letenky.

Mě už tou dobou hodně pobolívala hlava, dělalo se mi špatně, ale relativně normálně jsem dokončila studium bakalářského oboru antropologie v Plzni (poctivě…trvalo to tři roky, fakt!)
Hlava pořád bolela, špatně mi bylo častěji a častěji a když mě moje maminka (po dávce 4 Brufenů) odvezla k bývalému praktickému doktorovi na vyšetření, protože mi bylo tak zle, že jsem nemohla ani mluvit, doktor mi diagnostikoval „nervozitu z cestování“, píchl injekci a já jsem opět cca dva dny mohla přežít dál.

Táhlo se to více, než tři měsíce, ale po jeho odmítnutí mě poslat na obyčejné CT jsme prostě do Austrálie s dvouletým dítětem odcestovali.

Moje nevolnosti a bolesti pokračovaly a já jsem během pobytu v Austrálii hledala příčinu. Navštěvovala jsem místního chiropraktika, jenže už jsem ani nezvládala péči o syna. Zvracení a obrovské bolesti byly mým denním chlebem. Upřímně, v té době jsem si uvědomila, že smrt je v případě chronických bolestí opravdu vysvobozením.

Jediné, čeho jsem se bála, bylo nechat tady to moje „vymodlené“ miminko. Kdo se postará o syna? Bude ho mít nějaká jiná ženská tak ráda jako já? Cesta k němu nebyla lehká a jeho cesta na svět také ne.

Máte nádor a musí rychle ven

Nakonec jsem se po čtyřech týdnech dostala, díky obětavosti jedné emigrantky z Čech, k praktické doktorce, která mě okamžitě druhý poslala na CT mozku, protože se domnívala, že mám mrtvici. Nebyla jsem ze sebe schopná vydolovat ani datum narození a to ani v češtině ani v angličtině. Standardně se domluvím anglicky velmi slušně.
Diagnóza byla jasná, rychlá a velmi vážná. Mozkový nádor na cévě na mozečku.

Tohle sdělení si možná občas představuje každý, kdo se (jako já) rád lituje a nimrá v katastrofických scénářích.  Přesto, když se to stane, opravdu to k vám doléhá jakoby odjinud. Jako kdyby se to netýkalo vás. Okamžitě vyoperovat nebo zemřít. Tyhle nádory prý praskají, takže otázka zda operovat vůbec nepřipadala v úvahu.

Na rozhodování nebylo moc času a já jsem si řekla, že jestli mám umřít, tak doma, v ČR. Zeptala jsem se doktorky, zda mohu letět zpátky do Evropy. Dostala jsem od ní silné kortikosteroidy a zavolala na aerolinky. Druhý den ráno jsme letěli zpět do Čech.

Stihla jsem ještě zavolat domů a vesele jim vylíčit, že se sice nic neděje, ale je potřeba mě okamžitě objednat na neurochirurgii, protože ta mrcha v hlavě vypadá, že to myslí vážně.
To, jak se říká, že člověku běží před očima jeho život u mne neplatilo. Já jsem byla vystrašená…řekla bych k smrti, ale v tu chvíli mi to vtipné nepřipadalo. A protože tohle píšu, je jasné, že to dopadlo dobře a já jsem se zbavila nádoru.

Do týdne byl venku včetně jeho odhalení, transportu do ČR, několika vyšetření v nemocnici a úžasné věci jakou je zavedení CŽK, tedy centrálního žilního katetru. Ňamka. Operace se podařila, nádor to vzdal a já jsem si uvědomila, že nejsem nesmrtelná.

Ale že čas, který tady mám, utíká strašně rychle a že klišé ŽIJ TAK, JAKO BY DNEŠEK BYL POSLEDNÍM DNEM TVÉHO ŽIVOTA pro mě platí.

Byl to opravu dar, protože mi otevřel oči

Chci ale vysvětlit to, jakým požehnáním vlastně ten nádor byl. Ukázal mi, že všechny konstrukce, mřížky a tabulky, osvědčené způsoby nahlížení věcí, to, co je dobře, co se jak má dělat a PROBŮH tradice…jsou vymyšlené. Je to omezující kravina, kterou tu máme zavedenou, je to „záruka“ jistoty, vnuceného návodu na postup a obrovský podporovatel našich strašáků.

Nakonec je totiž úplně šumák, jestli jste podle tabulek a nastavených procesů žili nebo ne. Nakonec stejně umřete. I já nakonec umřu. Ale ten zatracený a úžasný nádor mi dal šanci vyplnit ten čas do mého posledního výdechu něčím, co mě baví, co mi jde, v čem vidím smysl a co si užívám.

Zbavil mě velké části mého strachu, že něco podělám. Ne úplně, to přiznávám. Pořád na tom pracuji, ale pracuji už úplně jinak než dřív. Zbavil mě strašáka, že mi to nevyjde. Že se zesměšním. Že si lidi řeknou…ty kráso, co si ona o sobě myslí? Jako jak si myslí, že to asi udělá? Jako že by někdo za tohle platil? Cha, tak to je teda totální propad, atd., doplňte si sami svůj limit. Svůj strach.

Protože jsou to jen strachy z toho, co by se mohlo stát. A když se to stane? Co když se mi lidi budou smát, moje okolí mě zavrhne, budu za pitomce, za trapáka? Co když zklamu vlastní rodiče, svojí rodinu? Co když jsem jen snílek, co nestojí nohama na zemi? Tak se nic hrozného neděje. Opravdu.

Nepotřebujete svolení ostatních

A ono se s největší pravděpodobností stane, že lidé vám budou říkat, že tohle tady u nás fakt nefunguje, nejsme v Americe nebo jinde na světě, kde to někomu funguje. Protože jak je nám od malička vtloukáno do hlavy: „Nemysli si, že jsi nějaká hvězda a že je na tebe někdo zvědavej“. A je jen na nás, jak se s tím srovnáme. Můžeme se rozbrečet, schovat do kouta a na všechno se vykašlat.

Nebo se můžeme sebrat, zabojovat a jít dál za svým snem bez ohledu na to, jak moc se bojíme.

Třeba moje oblíbená hláška,že lidi nemají tolik peněz, aby mi za to zaplatili, protože jsem přece fotku nevystudovala. Dařilo se mi v téhle lži udržovat, dokud mi jedna klientka nezaplatila za focení 17 tisíc korun. Za jedno focení.

Řeknu vám jedno:

DOKUD MÁTE ZDRAVÍ, MŮŽETE DĚLAT ÚPLNĚ PŘESNĚ TO, CO CHCETE A NENÍ SÍLA, KTERÁ BY VÁS ZASTAVILA, POKUD VY SAMI SE NEZASTAVÍTE.

Jak to vím? Jak tohle můžu napsat? Protože jsem to prozkoumala až téměř do konce. Jsem expert na přežití nádoru.

A taky se už tolik nevzdávám. Jasně, mám slabší chvilky, kdy se na všechno chci vykašlat. Třeba, když mi moc chybí kolektiv v práci. Ale to si vezmu papír, tužku a napíšu dopis někomu z oboru, koho moc obdivuji. Ne, dopis pak neposílám. Ale pomůže mi to se zastavit, přestat se pranýřovat a začít aktivně makat.

Nakonec, po narození druhého syna jsme si dali repete a odfrčeli zase na druhou stranu světa. Jak jsme pobývali na Novém Zélandu si můžete přečíst tady.

Focení se věnuji již přes deset let, a proto jsem mohla napsat eBook 10 kroků ke krásným fotkám, ve kterém vás provedu přípravou na focení. Pro koho je to dobré? Troufnu si říct, že pro každého, kde se jde fotit nebo kdo přemýšlí, že bude někoho fotit. Je dobré mít pomůcku, která vás procesem přípravy protáhne:) Vypustit do světa prvotinu není lehké. Ale díky nádoru jsem se už tolik nebála a moc si přeji, aby vám všem byla moje práce ku prospěchu.

Jsem portrétní fotografka a posledních 5 let se specializuji na focení žen. Pomáhám jim vidět se optikou lidí zvenčí, překonávat osobní bloky a tím měnit jejich pohled na sebe sama. Věřím, že každá z nás si zaslouží vidět svoji krásu a jedinečnost. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.