Proč nevěšet hlavu a fotografii na hřebík…

Ok, dobře, tak fotografii asi na hřebík pověsit budete muset, pokud máte vytištěnou nějakou krásu a chcete, aby vám to doma zdobila. Ale víte jak to myslím…prostě fotografování. Ať už je to koníček, přivýdělek nebo touha po tom, aby se fotografování cizích lidí stalo zdrojem obživy.

Nikdo netvrdí, že je to jednoduché.

Není to legrace, vážené dámy a pánové, nebudeme si lhát. Je za tím spousta času, energie, odříkání a slibů, že jestli mě to do tehdy a tehdy nezačne živit, tak to prodám a najdu si práci. Je za tím spousta slz, vztekání a téměř mlácení hlavou do stolu, když si třeba vymažete zakázku nebo místo okýnek v počítači na vás mrká tma. Jakože počítač v háji…nebo když vykoupete paměťovou kartu. Nebo když se celý leden dloubete v nose a nemáte do čeho píchnout. Bavíme se o práci, ju?:)

Je to spousta osobních bloků a skrytých obav, které na vás najednou nebo sem tam vykukují a chtějí se kamarádit. Zvou vás na rande a egíčko je v tom podporuje…skoro to vypadá, že vám zpívají písničku…“Vykašli se na to, Ty nestojíš za to a kdo o Tvé služby by stál? Vždyť si pořád na něco hraješ a ostatní Tě už brzo prokouknou. To bude ostudaaaa.“


A v tu chvíli si říkáte, že se na to, krajcvajc, vykašlete a nebudete se tady snažit (a fakt se snažíte?), najdete si práci, budete to mít prostě 9-5, víkendy volno, nikomu se nepodbízíte, nemusíte se prodávat, vždyť je to vlastně na pohodu. Odpracujete si svý a jdete domů, protože jít domů s čistou hlavou neplatí v žádném podnikání. A v klasickém zaměstnání většinou neřešíte stres s příjmem na další měsíc.

Žádná daňová přiznání, sociální a zdravotní, žádná pojištění a hlášení se k DPH jako identifikovaná osoba. Žádné datové schránky, posty na Facebooku, Instagramu a všude možně. Žádný upgrade webovek, psaní článků (když vám to zrovna nejde), na potkání říkat „Já dělám to a to a připadat si jako realitní makléř, co ví, že prodává špinavou špeluňku v Krči za cenu secesního bytu na Vinohradech.“


A jestli to tak máte, tak je možná dobré si tu práci najít. Ale jestli je tam někde v hloubi vás slabounký hlásek, který říká…“Tohle je jako všechno? To je ten život? Od devíti do pěti, víkendy, dovolená a to vše, dokud nepadnu nebo nepůjdu do důchodu? Já chci víc, já vím, že můj cíl je vyšší!!!

Jestli neslyšíte hlas, tak je to v pořádku.

Možná, že ten hlas je slabý a skoro neslyšitelný, ale pokud tam je a vy to víte, vy to cítíte, že tam je, tak vám rovnou říkám, že jestli se na svůj sen vykašlete, tak tím nejvíc ublížíte sami sobě.

Kdo chcete být, jaký/jaká chcete být? Když zavřete oči a představíte si, že vás nic nedrží, že všechny strachy a hlasy ostatních utichly, tak kdo jste? Co děláte za práci, jaký život žijete? Vstáváte každé ráno a běžíte naproti životu, jaký jste vždycky chtěli? Nemůžete se dočkat, až začne další den toho, co jste si vysnili? Jako děti jste určitě snili. Jaká byla vaše práce snů?

Když jsem já byla malá, chtěla jsem být herečka. Tak moc se mi líbil svět filmu a role, které člověk mohl hrát. Předvádět se (tohle bylo za dob minulých jedno „velký špatný“, protože se říkalo…“Nemysli si, že jsi nějaká hvězda, nikdo na tebe není zvědavý.“), být středem pozornosti, blbnout, brečet i smát se na požádání,…to všechno se mi moc líbilo, ale nedovolila jsem se nikdy vydat tou cestou, protože jsem si myslela, že bych nikdy nemohla uspět.

Když jsem pracovala v televizi a na jednání mi nabídla jedna nadřízená, abych šla zkusit kamerové zkoušky, že v TV pořád hledají nové tváře, tak jsem s úsměvem odpověděla, že je mi s papírama v kanceláři dobře. Cha, takový nesmysl!! Možná to byla cesta k dětskému snu, ale můj kámoš strach mi nedovolil to ani zkusit. Protože co kdyby to nevyšlo? To by asi hodně bolelo zjistit, že na to nemám. Takže nic, raději to zkoušet nebudeme. Lituji dnes?

TO SI PIŠTE!!!

Chcete upřímnou nebo spíše korektní odpověď? Jasně, že toho lituji a připadám si, jako pitomá husa, že jsem to nešla zkusit. Nikdy se nedozvím, co by bylo, kdyby…


Jak se cítíte, když máte vizi? Když si sami sebe představíte jako svou nejlepší verzi? Jak vypadáte, jakou máte postavu, jakou práci, kde bydlíte, kam cestujete, co máte na sobě, jakou máte náladu, co čtete, čemu věnujete pozornost?

Bez vize to totiž opravdu nejde.

Tyhle všechny věci totiž spolu souvisí. Nebyly nám dány touhy, sny a naděje proto, abychom si řekli, že je to moc těžké a vykašlali se na to. Jasně, že je to těžké, protože kdyby to bylo lehké, dělal by to každý. Ale skrz plnění si svých vizí a snů rosteme jako lidé. To, co odlišuje mistra (vítěze, chcete-li) od průměru je to, jak moc jde za svým snem. Nezáleží na tom, kolikrát selže, ale že jde pořád dál za svým snem. Kolik znáte slavných herců a hereček, kteří řeknou, že prošli stovkou konkurzů, kde museli hrát zamilovaného čápa (nebo cokoliv nevelikášského), než si jich někdo všiml a obsadil je?

Protože je v pořádku, že my všichni nejsme Pamela Anderson, aby si kamera všimla našeho bujného poprsí a pěkného ksichtíku a už jsme juchali s Mitchem na pláži. My si musíme úspěch zasloužit, vydřít, obětovat mu co můžeme. Ale co hlavně nesmíme udělat je vzdát to.


Na netu koluje skvělé video s Arnoldem Schwarzeneggerem (a ten pán toho dokázal hodně), kde mluví o několika svých zásadách. Hodně se mnou souzní tyto:

1. Mějte jasnou vizi. Jinak se budete potácet sem a tam, bez toho aniž byste někam došli. Můžete mít nejlepší loď na světě nebo nejlepší letadlo, ale když nevíte, kam letíte, tak tam asi nikdy nedoletíte. Když máte vizi, pak dřina, která vás čeká na cestě, se stane radostí. Budete vědět PROČ to děláte.

2. Neposlouchejte ty, co říkají, že to nejde. Je totiž mnoho lidí, kteří takto ventilují své strachy a své limity. A já dodávám…Neposlouchejte NE, NEMŮŽU ani u sebe. Jakmile se vám vrací vaše vize, váš sen, pořád ta samá touha, tak se neposlouchejte (neposlouchejte své pochyby) a prostě to udělejte.

3. Makejte na tom. Dřete, nepřestávejte, spěte rychleji. Věnujte všechen čas a snahu tomu, abyste se stali mistrem v oboru, který vás zajímá. Nemarněte čas.

4. Dejte o sobě vědět. Protože je opravdu super něco umět, být v něčem dobrý a je taky opravdu průšvih, když o vás nikdo neví. Přihlašte se do soutěže, uspořádejte výstavu, propagujte se. Když vám známí říkají, že progace je fujky, tak asi proto, že by chtěli, aby i o ně byl zájem. Aby i oni našli sílu se propagovat. A dostáváme se krásnou vracečkou k bodu, kdy je důležité neposlouchat svoje pochyby. Musí vás být vidět, jinak vás nikdo neobjeví. Nebo také: NEČEKEJ, AŽ TĚ NĚKDO OBJEVÍ. Většinou se to nestane.

A moje hodně oblíbená…

5. NEMĚJTE PLÁN B. Plán B vám dává možnost se stáhnout, nejít za svou vizí. Záchranná síť plánu B vám znemožní uspět, protože když nemáte plán B, musíte se vší silou držet plánu A a ten dotáhnout do konce. Můžete selhat, spadnout, ale musíte se zvednout a jít do toho znova. Jak se s tím peru a proč se s tím peru já jsem napsala tady, takže nekecám:)


Pády a prohry jsou normální. Jen nás nesmí zastavit.

Všichni, kteří měli úspěch zažili mnoho pádů. Mnoho slz, zklamání a selhání. Ale nikdy to nevzdali. Všichni z těch, kdo něco dokázali byli častokrát na pokraji sil, brodili se ve …jj, v tom, ale nevykašlali se na svůj sen. Snažili se, hledali cestu, tápali, prosili, ale jejich vize, cíl, sen je vždycky udržel na té správné koleji.

To mi připadá jako docela jednoduchý návod. Vždycky je cesta. Můžete mít práci na plný úvazek a ještě zbude čas na zlepšování se v čemkoliv si vyberete. Kolik hodin jste za svůj život strávili odrazováním se od svých snů, protože se zdají být nedosažitelné? Kolik času jste věnovali debatám s kamarády, kamarádkami o tom, co by se vám líbilo, ale že na to nemáte nebo že to nemůžete mít? A nečekali jste, že vám někdo řekne, že to máte zkusit, že do toho máte jít? Skvělá zpráva je, že to máte zkusit, máte do toho jít, i když vám nikdo z vašich známých nedal svolení. Já vám ho dávám:)


A kolik času a úsilí jste věnovali tomu, aby se váš sen stal realitou? Každý nechť si odpoví sám. S rukou na srdci. Upřímně. Nemusíte to říkat nikomu, protože účty nakonec budete skládat stejně jen sami sobě.

Ok, ale jak to mám udělat?

Zaměřte se na to, co chcete. Pokud je to portrétní fotografie (a ano, trochu to předpokládám, když jste na těchto stránkách), tak si pojďme říct, co by vám mohlo pomoci. Nepotřebujete nejnovější vybavení. Dokonce nepotřebujete ani drahá světla. Trend v portrétu je návrat k přirozenosti a co jiného využít, než přirozené světlo?

Ovládněte svůj fotoaparát. Zahoďte automatický režim, otočte ovladač do pozice MANUÁL a začněte se učit, jak funguje clona, ISO a rychlost závěrky. Bez tohoto základu to opravdu nejde, pokud to s fotkou myslíte vážně.

Dívejte se, jak v různých denních dobách vypadají lidé a předměty podle toho, jaké světlo je k dispozici. Jinak ráno, jinak v poledne a jinak večer, že ano? Jasně, to jsou všeobecně známé informace, ale když umíte číst světlo a ovládáte svůj fotoaparát, můžete začít tvořit. Tvořit co?

Portfolio, které budete milovat. Když dokážete vytvořit snímky, na které budete pyšní, vaše foto sebedůvěra zažije raketový vzestup. Nemusíte mít 50 fotek, které nejsou topky. Ukažte 10 nejlepších. Vizualizujte, přemýšlejte o tom, co se vám líbí a za čím si stojíte. Postupně budete portfolio doplňovat a vyhazovat z něj záběry, které vám neslouží.


Neznamená to, že ty fotky byly špatné, ale byly v tu chvíli to nejlepší, co jste uměli. A posun můžeme srovnávat jen u sebe. Máte rádi takové ty srovnávačky v různých fotografických skupinkách na Facebooku? Mně to baví moc. Jak se někdo dokáže vypracovat, vyladit svoji techniku, úhly, svícení, práci s modelem. Kolikrát mi spadne brada a říkám si, že takhle vypadá vývoj:) Ale znamená to, že ten člověk jen nesnil, že vzal foťák a učil se, koukal, zkoušel. Tisíckrát se mu to nepovedlo tak, jak chtěl, než přišel na to, jak to udělat.


Zapojte se do skupin o focení, kupte si kurz, zaplaťte si učitele. Učte se od těch, jejichž práce se vám líbí. Neztrácejte čas.

Buďte organizovaní. Udělejte si časový plán a zatlačte na sebe. Zorganizujte si den. Najděte způsob, jak se věnovat své vizi pravidelně, protože jasně, trénink dělá mistra.

Pokud práci na své vizi odkládáte, vyhýbáte se jí, zeptejte se sami sebe proč? Čeho se bojíte? Většinou je za tím totiž nějaký náš strach. Můj dlouho byl, že nikdy nebudu tak dobrá, abych nevypadala jako blázen před ostatními, před svojí rodinou a lidmi, kteří mě měli za tu „chytrou holku“, co bude mít jistou práci a pravidelný měsíční příjem. Pracujte se svými strachy a bloky. Není to tak, že se jich zbavíte úplně, ale už vám nezabrání v cestě za vaším snem.

Posílejte své fotky ven. Ukažte je veřejně. Na sociálních sítích, ve skupinách, pošlete je do soutěže. Tím se učíte hrozně moc, nejen o svém pokroku coby fotograf, ale také o své duši, osobnosti…nazvěte si to jak potřebujete.


Přeji vám spoustu dřiny, odhodlání a žádný plán B. A také vám přeji úspěch. Hodně úspěchu, hodně štěstí a velmi zaměřenou mysl na to, co je pro vás opravdu důležité.

 

 

 

Jsem portrétní fotografka a posledních 5 let se specializuji na focení žen. Pomáhám jim vidět se optikou lidí zvenčí, překonávat osobní bloky a tím měnit jejich pohled na sebe sama. Věřím, že každá z nás si zaslouží vidět svoji krásu a jedinečnost. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.