Tohle focení není pro mladý

Ono je někdy fakt dobré odložit foťák a stoupnout si před něj. Proč asi? Aby si člověk připomněl, že to může být nepříjemné. Že to není pohoda a že úsměv velmi rychle přechází do křeče.

K napsání tohoto článku mě navedl zážitek z dnešního rána.

Už jsem toho učení dětí měla prostě dost. Dopsali jsme úkoly, doplnili slabikář, přečetli básničku a mně docvaklo, že nejen vzděláním živ je člověk. Protože já ho mám včetně toho vysokého a v oboru, který jsem vystudovala, jsem nezůstala, jak vidno, nebo spíše, jak jste si mohli přečíst v mém příběhu.

Postavit se před objektiv není hračka

A protože už se fotkou nějakou dobu zabývám, chtěla jsem si udělat nové, pěkné selfíčko a ukázat sobě i světu, že se umím před objektiv postavit. Bohužel, mobilní aplikace mě až tak neberou, a tak jsem nenašla žádnou vhodnou, která by fungovala jako dálkové ovládání spouště fotoaparátu a nezbývalo mi, než požádat staršího syna, aby mě vyfotil.

Pravda je, že na focení cizích lidí svoje děti neberu, protože pokud jsem s klientkou nebo klienty, nemám na nic jiného pomyšlení a moje veškerá pozornost patří jim. Proto mě velmi mile překvapil výsledek toho, co náš Kuba stvořil.

Předpokládám, že to bylo spíš štěstí začátečníka a samozřejmě měl ode mne foťák nastavený na prostor, ve kterém jsme fotili, ale cvaknul asi 20x a mám z toho 8 perfektních fotek? Ano, někde mu uteklo ostření, ale dělal to vážně poprvé:)

A to mě celé vedlo k zamyšlení nad tím, jak se já sama vnímám, jak mě vidí moje děti a co si z toho vzít. A zase jsem se začala motat v kruhu, jak jsem se nikdy dřív necítila dost hezká, dost štíhlá, dost zajímavá, dost…cokoliv. Dost dobrá.

Nejsem dost hezká, ani štíhlá

Proč celý život zápasím s váhou a nepřijetím sama sebe. Fotka z roku 1992. Nebyla jsem ani šťastná, ani spokojená. Ani dítě, ani žena. Ufff…

To bylo tak. Byla jedna malá holka, která musela být dokonalá. Ve všem, co udělala. Brzo se naučila mluvit, krásně četla, škola jí šla. Žádné problémy s ní nebyly. Jenže jak se říká, dočkej času. Problémů nakonec bylo mnoho, tak, jako to bývá u většiny dětí/lidí.

Prostě přijdou. Moje bystrost se ztratila někde za branami gymnázia, kam jsem lézt opravdu neměla. Moje štíhlost odešla ještě dřív, zhruba na prvním stupni základní školy. Zatímco babička, zkušená válkou, se radovala  a rodiče mi říkali, že je lepší si dát o knedlík méně, mně to bylo jedno. Takže knedlíků jsem jedla dost.

A krásně se zakulacovala. A Tatranky, to bylo něco. Klidně několik Tatranek a okusovat po plátcích:) 10 kg každý rok…bylo mi to opravdu fuk. Měla jsem přece záchrannou brzdu ve formě „chytré hlavy“, byla jsem ta holka, co je na ní spolehnutí. Nikdy nezklame. Tohle ona nedělá.

Nakonec to šlo s váhou nahoru a se sebevědomím dolů. Skončila jsem se 76 kily v osmé třídě. A v tu dobu jsem si řekla, že takhle už dál ne. Začala jsem pátrat po něčem, co by mi pomohlo. Začalo to dělenou stravou a dole bylo krásných 16 kg.

Dole je 16 kg…poprvé, ale ne naposledy

To mi pomohlo. Klukům jsem se začala líbit a lidé, co mě znali dřív, tak mi vysekávali poklony o tom, jak mi to sluší. Dietám se věnuji již od 14 let:) Poslední byla na jaře 2019. A pevně věřím, že opravdu poslední.

Dneska už vím, že moje obalování se, bylo následkem nedobré zkušenosti s dospělým mužem ve velmi útlém věku. Potřebovala jsem se ochránit. Zkomplikovalo mi to život a vnímání sebe samé jako dostatečně dobré. Dnes by za to dotyčný možná seděl a pravda je, že dnes už se na něj nezlobím. Nakonec to neodpuštění a fixování se na bolest ze starého zážitku ubližovalo stejně jenom mně.

Jako kvůli čemu mám být hezká? Nebo se snažit? Když na to přijde a někdo si vás, jako dítě, splete s dospělou ženou, stejně se moc neubráníte. V době komunismu se dětem příliš nevěřilo a důležité bylo nedělat kolem toho rozruch. A tak se stalo. Vlastně jakoby se nestalo.

Tím nechci nikoho vinit, stalo se. Naštěstí už jsem z toho venku. Klidně se postavím před objektiv a klidně si řeknu, že mi to sluší. Mám kolem sebe lidi, kteří mě milují a podporují. Dostala jsem od života tolik dobrého a mám být opravdu za co vděčná.

Jsem vděčná za každou zkušenost

Potřebovala jsem si projít nepěknými vztahy, které zkoušely, zda už teď…teď…teď…už se máš ráda? Už se za sebe dokážeš postavit? Dokážeš si jít za svým a dát sebe na první místo? Jsem vděčná za každý kotrmelec, který jsem udělala. Až na ten, kdy jsem si vyrazila přední zuby a druhé mi narostly s obrovskou mezerou, takže děti se mi smály, že jsem divná. A když si to myslí ostatní, proč bych si to neměla myslet já?

Jsem vděčná za nádor na mozku, který mě hodně posunul v přemýšlení o životě. Jsem vděčná za těžkou cestu k vytouženým dětem. Jsem vděčná za každou facku, která mi pomohla si uvědomit svoji sílu a znova se narovnat. I já jsem těch facek rozdala mnoho. I já jsem ublížila, byla jsem nespravedlivá, pohrdavá, hloupá a zlá. Může mi to být líto nebo to můžu přijmout jako součást procesu. Vybírám si přijetí procesu.

Co mi ale nejvíc změnilo život a pohled na sebe samu je právě optika fotoaparátu. Paradox, zdálo by se. Jak něco tak povrchního jako focení žen může mít vliv na duši? Ono totiž vidět se skrze objektiv, kdy někdo jiný mi ukáže, kdo jsem, jaká jsem a já se musím přijmout přesně takhle. Ne každý den je posvícení a ne vždy jsme nejlepší verze sebe sama. Nikdy se o to ale nesmíme přestat snažit.

A to byla moje cesta k focení žen.

Je to v podstatě velmi prosté. Skrze focení žen objevuji svoji vlastní ženskost, svoji sílu a svoji krásu. Tím, že ukazuji ostatním tu jejich. Je to jiné, než ve dvaceti, dokonce i ve třiceti a jsem si jistá, že to bude úplně jiné v padesáti.

Já dneska neumím a vlastně ani nechci fotit osmnáctileté  „jakomodelkavypadající“ dívky. Vidím v tom tu prvoplánovost, malou hloubku, žádný nadhled a vlastně jen mamon krásy mládí.

Skrze focení jiných že objevuji svoji hodnotu

Baví mě zralost, moudrost a nadhled žen, které fotím. Všechny mé klientky touží po tom být viděny krásné. Od partnerů, od kamarádek a hlavně od sebe. Žádná nechce slyšet, že za fotku nestojí, že už jí ujel vlak.

Netouží po tom být loveny muži. Chtějí to milé pohlazení od svého partnera, o kterého s láskou pečují. Nebo se učí znova pohladit sama sebe, když jim je ouvej. Učí se samy sobě podat pomocnou ruku a povzbudit se do dalších dnů.

Touží po tom, aby se samy přijaly, začaly mít rády a mnohdy netuší, jak odpustit těm, co jim v životě ublížili a které možná viní z toho, že se samy tak docela rády nemají. Chtějí, aby jim focení přineslo ujištění, že na tom ještě nejsou „tak špatně“ a že umí být krásné, stejně jako ty ženy, které vnímají coby „úspěšnější“.

A když vidím, jak se ženy během focení proměňují, jak znovu nalézají svoji sílu a svoji ženskost i přes vnímané „nedokonalosti“, je to ten nejkrásnější pocit z práce, jaký znám. Když se na sebe podívají na zadní straně fotoaparátu a jen z toho malého náhledu komentují, jak moc jim to sluší…óóó, to je rajská hudba pro mé uši.

 

 

 

Jsem portrétní fotografka a posledních 5 let se specializuji na focení žen. Pomáhám jim vidět se optikou lidí zvenčí, překonávat osobní bloky a tím měnit jejich pohled na sebe sama. Věřím, že každá z nás si zaslouží vidět svoji krásu a jedinečnost. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře
  1. Marie napsal:

    Luci, Tvůj článek by měl být povinnou četbou pro každou ženu.
    Nádherně napsané. Přečetla jsem ho jedním dechem.
    Moc děkuji za tak otevřenou zpověď. Hodně mě dojal.
    ♥️ Krása, krása, krása. ♥️

  2. Eva napsal:

    Úplně mi spadla brada. Vůbec jsem nevěděla, co máš za sebou. Už chápu ty tvé poznámky v moji skupince o hubnutí a přibírání pořád dokola, které jsem ti moc nevěřila. Vždyť dnes jsi tak krasna žena! Moc hezky článek.

    • Lucie Václavková napsal:

      Evi, každý má příběh. Ten můj je podobný tisícům dalších. Já jsem měla štěstí, že přišel nádor a podpora mých nejbližších. Od dob mého dětství už jsem na věci nikdy nebyla sama. Moc děkuji za krásný komentář.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.